Plavba voru je součástí oslav 120. výročí vzniku Dělnické besedy Havlíček, která se stará o odkaz novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského. Oslavy výročí vyvrcholí v sobotu v Řevnicích.
Vory, které byly tvořeny svázanými kmeny stromů, sloužily v minulosti nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží. V některých oblastech a v určitých ročních obdobích přeprava zboží a lidí na vorech dokonce ekonomicky převyšovala přepravu dřeva. Označení „voraři“ se v češtině prosadilo až v 50. letech minulého století. Původně se členům posádky vorů říkalo plavci. Jako vor se nazýval vorový pramen, pravděpodobně z německého Prahmenflösserei, tedy vorařství.
V Čechách mělo vorařství dlouholetou tradici a patřilo mezi vážené, uznávané, ale i nebezpečné povolání. Podle prezidenta organizace Vltavan Čechy Jaroslava Campláka je toto řemeslo stále živé, o čemž svědčí i zápis na prestižní seznam UNESCO.
„Naším posláním je udržovat vorařské tradice, techniku vorařství. Vory stavíme jako před sto lety. Používáme houžve, žádná lana, což je složitý způsob. Děláme to tak, jak to dělali naši předkové. Dokonce se nám podařilo jako zatím jediným v Evropě zapsat řemeslo vorař do normálního katalogu řemesel ministerstva průmyslu, jako je tesař, zedník, cokoliv, a vychováváme mladé voraře, kteří jsou schopni dál řemeslo dělat a udržovat,“ vysvětlil Camplák.
Největší rozmach voroplavby nastal v 18. a 19. století, vory tehdy měřily i přes 100 metrů. Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do oboru počeštěné německé výrazy. První pohromou se pro voroplavbu stala první světová válka, kdy většina plavců musela narukovat, poklesla těžba dřeva a také zájem o tuto surovinu. Ve 30. letech 20. století se na Vltavě začaly stavět první velké přehrady, což byl začátek konce voroplavby na této řece.
