Poprvé s prvním českým orchestrem vystoupí islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který se představí v Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Koncerty se konají ve Dvořákově síni Rudolfina od 20. do 22. dubna vždy od 19.30 hodin.
Osmatřicetiletý Víkingur Ólafsson je v současnosti jedním z nejžádanějších klavíristů světa. Účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými současnými skladateli. Kritika oceňuje jeho nadstandardnítechnické dovednosti a virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“: stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít jeho skryté kvality a dojít tak ke zcela jinému, avšak přirozenému a citlivému pojetí. Jeho mistrovství mu vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát německou cenu Opus Klassik a dále Album roku 2019 od BBC Music Magazine. U společnosti Deutsche Grammophon v posledních letech natočil kritikou i veřejností oceňovaná alba Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021). K České filharmonii se po dubnových koncertech brzy vrátí. V říjnu ji s Klavírním koncertem a moll Roberta Schumanna doprovodí na turné po evropských metropolích u příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie.
Britský skladatel a pedagog Julian Anderson patří mezi nejuznávanější a nejvlivnější tvůrce své generace. Inspiraci pro Pražská panoramata, symfonii č. 2, dostal v roce 2005 při návštěvě fotografické výstavy v jedné londýnskégalerii. Mezi exponáty byla kniha černobílých fotografií Josefa Sudka Praha panoramatická z roku 1959, která skladatele okouzlila.
Praha a její scenérie ho natolik uchvátily, že si je začal představovat v hudbě: „Má to rozmach a trajektorii, jako když posloucháte symfonii,“ zamýšlí se Julian Anderson. „Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych někdy napsal hudbu inspirovanou Prahou panoramatickou, muselo by to být podstatné dílo. Velkolepost samotných fotografií téměř napovídala orchestrální zvuky a textury.“
Pro jinou práci Anderson úvahy o Sudkovi na čas odložil. Když však přišel jeho přítel Semjon Byčkov s objednávkou nového symfonického díla, které kvůli pandemii premiéroval s Mnichovskou filharmonií a po České filharmonii ho provede i s BBC Symphony Orchestra a Cleveland Orchestra, téma se probudilo v plné síle. Znalostí české hudby byl na britské poměry vybaven nadstandardně: díky svým rodičům od dětství vyposlechl vše podstatné od Smetany, Dvořáka, Janáčka, později mu učaroval Martinů a nyní má velice dobře zmapovanou i soudobou českou tvorbu. Při psaní nové symfonie ho nečekaně inspiroval i youtubový Honest Guide to Prague Janka Rubeše a Honzy Mikulky, díky němuž se do skladby dostal i nápěv písničky Travička zelená. Dalším významným inspiračním zdrojem byl chorál Svatý Václave, který zná Anderson od dětství a který v Pražských panoramatech také cituje.
Poslední skladbou dubnových koncertů České filharmonie bude Svěcení jara Igora Stravinského z roku 1913.
„Jen málokdy se stane, že někdo vytvoří dílo, které úplně změní hudební svět a naše vnímání toho, čím hudba je a čím může být. Stalo se to v devatenáctém století s Eroicou a Tristanem a pak až se Stravinského Svěcením jara a Beriovou Sinfonií,“ říká Semjon Byčkov. „Svěcení jara je pro mě skladbou, která změnila svět hudby svým radikálním zvukovým pojetím, tematickou prací i revolučním zacházením s nástroji symfonického orchestru. Každé jeho nastudování a provedení je pro mě mimořádným zážitkem,“ vyznává se šéfdirigent prvního českého orchestru.
Česká filharmonie dosud provedla Stravinského Svěcení jara na 63 koncertech, poprvé pod taktovkou Václava Talicha v roce 1926. Za nebývale velkým počtem uvedení stojí Karel Ančerl, který Svěcení jara dirigoval celkem čtyřiatřicetkrát, a to především na velkých turné v evropských zemích – v roce 1962 v Rakousku a Itálii včetně milánského Teatro alla Scala, kam se první český orchestr znovu vrátí až na jaře příštího roku, v roce 1963 v Německu a v roce 1964 ve Francii.
